Zámek Holíč

K zámku se váže pověst o Bílé paní:

Kdysi dávno byl majitelem holíčského zámku bohatý šlechtic a spokojeně zde žil se svojí manželkou a dcerou. Společné štěstí jim ale nevydrželo dlouho. Vypukla válka a musel odejít do cizích krajin. Už se nikdy nevrátil. Ovdovělá žena se začala stranit lidem a nejvíce času trávila v zámecké kapli se svými modlitbami. Služebnictvo muselo procházet chodbami velmi potichu a okenice zůstávaly zavřené. Celý zámek se topil v tichu a šeru tak, jako její srdce.
Jen krásná dcera pro matčin smutek neměla pochopení. Každý den chodila na plesy a slavnosti. Matka jí často domlouvala, aby svoje mládí nepromarnila v povrchních zábavách a více se starala o svojí duši. Jenže rozmazlené děvče si matčiných proseb nijak nevšímalo.
Stalo se, že jednou marně čekala na dceřin návrat z plesu. Slunce bylo už vysoko na obloze a zvon už třetím úderem zval k modlitbám. Zámecká paní, služebnictvo i kněz čekali na její příchod, aby mohla mše začít. Jenže marně. Po chvíli přiběhl zadýchaný sluha a oznámil, že dcera na mši nepřijde. Matka, zoufalá z dceřiné bezbožnosti, ji proklela:
Ať se ta bezbožná propadne do hlubin země
a ani po smrti nenajde pokoje,
kterým za živa tak pohrdala!
V té chvíli dcera padla mrtvá k zemi a krutá kletba se vyplnila. Od té doby, za deštivých a bouřlivých nocí, se v zámku zjevuje přízrak Bílé paní. Vychází z podzemního sklepení a kráčí schodištěm. V jedné ruce svírá hořící svíci a v druhé stříbrnou mísu. Její pláč a nářek se rozléhá v prázdných chodbách a slzy padají do stříbrné mísy. Neštěstí prokleté dívky bude zlomeno až ve chvíli, kdy se mísa naplní slzami až po okraj. To se však nikdy nestane. Za úsvitu se z podzemí vynoří černý pes a téměř naplněnou mísu ji vyrazí z ruky.

Historie zámku začíná již v 2. polovině 12. století, kdy byl dřevěný hrad postaven za účelem obrany uherského království proti království českému. Na přelomu 13. a 14. století Matúš Čák Trenčiansky z Holíče podnikal výboje na Moravu, což vedlo k odvetné výpravě českého krále Jana Lucemburského. Ani vodní opevnění nezabránilo dobytí a česká posádka zde zůstala až do roku 1332. V jižní části hradu tehdy vznikl obdélný kamenný palác a čtverhranné věže na obou jeho koncích. Dodnes je zachován ve výšce dvou pater v jižním křídle zámku. Na konci 14. století jej získal Ctibor ze Stibořic. Po něm hrad držel jeho stejnojmenný syn a následně Šlikové do roku 1489. Také došlo k dalšímu rozšíření hradu, na západní straně bylo postaveno nové kamenné palácové křídlo.

V roce 1489 získali holičské panství Czoborovci. V poslední třetině 16. století se z hradu stal čtyřkřídlý renesanční zámek. Před středověkým příkopem vzniklo nové renesanční opevnění s vnějším vodním příkopem. I tak byl zámek v 17. století vypálen povstaleckým vojskem. V 18. století koupil zadlužené panství František Štefan Lotrinský, manžel císařovny Marie Terezie. Zámek byl přestavěn v barokním stylu na reprezentativní letní sídlo císařské rodiny. Východní křídlo bylo strženo a dispozice se změnila na trojkřídlou. V této podobě zůstal zámek dodnes. V okolí vznikla francouzská zahrada a renesanční opevnění se stalo její součástí. Habsburkům zámek sloužil jako občasné letní sídlo až do roku 1918. Poté připadl státu.
 
Po roce 1919 se z reprezentačních prostor mnoho nedochovalo. Zámek fungoval jako škola a hospodářské budovy s přilehlým parkem byly využívány pro zemědělské účely. V 2. polovině 20. století byl zámek vyhlášen za národní kulturní památku, to ale celkové devastaci stavby nezabránilo. V roce 1989 se objekt stal majetkem města, které zámek prodalo soukromé firmě. Ta sice měla velké plány, ale do oprav se nikdy nepustila. Po velmi dlouhou dobu se o chátrající objekt nikdo nestaral a tak město v roce 2007 odkoupilo zámek zase zpět.