Sanatorium G.

Tento text začíná netradičně, delším úryvkem, který jako by byl napsán přímo na míru sanatoriu:

Podle toho, kam až dohlédl, byl areál značně rozlehlý. Celý byl obehnaný plotem z tepaného kovu, který jistě býval velmi elegantní, teď ho však hyzdil ostnatý drát. Louis viděl řadu budov z červených cihel – některé malé, sloužící nejspíš provozním účelům, jiné velké a okázalé, se šikmými střechami, zkosenými vikýři, věžičkami, komíny a zvonicemi. Viděl i špičky tří cihlových komínů, patřících ke stavbě připomínající elektrárnu. Za nimi stálo ještě několik budov a na samém konci areálu les holých stromů.
…
Jako všechny ostatní, byla i tahle čtyřpatrová budova postavena z červených cihel, měla spoustu komínů a na přední straně kryté sloupořadí, podobné tomu, které zdobilo administrativní centrum. Okna ve druhém a třetím patře byla zamčená na závoru, zatímco ta v prvním patře a přízemí zajišťovaly těžké ocelové mříže. Když přišli blíž, Louis si všiml, že z některých oken byly mříže vypáčené. „Vandalové,“ řekla Alice. „Tahle budova byla zavřená více než dva roky.“ Zastavila se u vchodu, sáhla po klíčence a začala hledat správný klíč.
…
Louis se oběma rukama opřel do dvěří, které se pomalu otevřely. Bylo slyšet, jak spodkem drhnou o betonovou podlahu. Následoval Alici dovnitř. Ta se ve vstupní hale zastavila. „Proboha,“ zašeptala. „Netušila jsem, že to bude tak hrozný.“ Hustý chladný vzduch byl cítit plísní, prachem a zašlou vůní nemocnice. Jediné světlo sem pronikalo dvěma čelními okny. Jeho šedavý paprsek dopadal na nevelký psací stůl. Betonová podlaha byla zakrytá papírem a stěny nastříkány černou barvou.

– kniha Neklidný hrob, P. J. Parrish

Blízko českých hranic se nachází téměř zapomenutá vesnice. Ještě před 100 lety šlo o významné centrum s lázněmi slavnými po celé Evropě. Dnes je z nich jen zapomenutý skelet, kterému se rozpadá střecha, hroutí se schodiště a propadají se stropy.

Největší rozkvět tu nastal v 19. století, kdy zde působil Dr. Hermann, jeden z nejúspěšnějších lékařů plicních chodob a tuberkulózy. Právě on zde nechal otevřít plicní sanatorium a začal používat nové metody léčby. Důležitými faktory bylo také okolní prostředí. Na pacienty měl pozitivní vliv pobyt na slunci a čistém vzduchu bez znečištění. Nové metody léčby měly velké úspěchy a věhlas sanatoria rostl. Na konci 19. století se zde léčilo až 2 000 pacientů.

Rozlehlá dvoukřídlá budova sanatoria je postavena z červených cihel v neogotickém stylu. Obě křídla jsou patrová a propojená chodbami. V patře se nachází vzdušná veranda určená pro pacienty s tuberkulózou, kteří museli zůstat v klidu na lůžku, ale zároveň bylo potřeba, aby byli na vzduchu. Sanatorium má různé dekorativní věžičky, arkýře, cimbuří a zdobné balkónky. Dnes patří mezi hrstku dochovaných staveb ve stylu rané nemocničně–lázeňské architektury.

Úpadek sanatoria začal po skončení 2. světové války. Sanatorium přišlo o veškeré zahraniční pacienty a postupem času jeho sláva vyhasla. V polovině 20. století byla budova zapsána na seznam chráněných památek. Vlastníkem byl stát, který se ale o sanatorium nestaral a tak začalo nezadržitelně chátrat. Jelikož na opravu a potřebnou údržbu nebyly finance, byla budova odprodána soukromému investorovi. Mělo tu vzniknout velké kasino nebo klinika plastické chirurgie, ale ani jeden z plánu nebyl realizován. Poté se majitelé různě střídali a sanatorium nadále chátralo. Zásadní ránu dostalo sanatorium začátkem 21. století, kdy ho dvakrát podpálil místní žhář.