Palác Ludwik

Po několikahodinové cestě konečně zastavujeme u zrezivělého plotu. Z enciánově zbarveného nebe vydatně prší a v husté trávě se drží velké kapky vody. Branka je otevřená a proto se bez problémů ocitáme v neudržovaném parku, jehož součástí je i bahnitý rybník. Nás ale především zajímá obrovský neobarokní palác, který je naším prvním cílem v pošmurném dni.

Palác, postavený začátkem 20. století, zaujme především centrální vstupní halou, ze které vzhůru stoupá zrcadlově stavěné schodiště. Podoba honosných lustrů, drahého nábytku, dřevěného zábradlí či štukové výzdoby se dochovala jen na historických fotografiích. Vše, co šlo odnést, již dávno zmizelo a to, co zbylo, je zničené. Z paláce se dochovaly jen holé zdi a ty se s největší pravděpodobností nikdy rekonstrukce nedočkají.

Již v době provozu bylo složité udržovat palác obyvatelný. Majitelé se až do 2. světové války často střídali. Jelikož poslední vlastník oplýval dluhy a nebyl schopen vynaložit vysoké náklady na bydlení, stal se konečným spravovatelem stát. Po 2. světové válce byl rozlehlý objekt využívaný ke vzdělávání mentálně postižených dětí. Poté se řady dětí rozšířily i o problematickou mládež s narušeným chováním. Palác se stal definitivně opuštěným přibližně roku 1997.

Palác Ludwik před a po opuštění.