Zábavní park Norbert

Tma pomalu ustupuje nesmělým paprskům světla, ale ještě nenadešel čas, aby se nad obzorem ukázalo slunce. V šedavém brzkém ránu jsme zaparkovali auto a vydali se podél silnice lemované hustými stromy. V roce 1969 vznikl plán na postavení největšího zábavního parku té doby a v roce 2002 se stal opuštěným. Právě ten je naším cílem. Postupně počet stromů přibývá a silnice se znenadání proměňuje v cestičku z hlíny, vedoucí mezi ušlapanými trsy trávy. Skrz stromy prosvítá obrovské zrezivělé ruské kolo. V sílícím větru se pomalu otáčí a vydává skřípající zvuk, který by se dal přirovnat k vrzajícím branám starých hřbitovů. U hlavního vstupu do areálu plného zašlých atrakcí se zvědavě nakláníme u cedule, která sděluje nepříjemné informace. Objekt je střežený a dovnitř se dá dostat pouze po zaplacení vstupu.

Rozhodli jsme se hledat méně oficiální cestu. Procházíme kolem zrezivělého plotu a doprovází nás zvuk ruského kola, které se vždy kousek otočí. Ale jinak se celý areál topí v tichu. Pokud je za plotem ochranka, tak spí. Pokud mají psy, snad spí také. Pozvolna se rozednívá a při míjení děravého a na pár místech povaleného plotu máme rozhodnuto – přelezeme. Je třeba postupovat rychle, bez dlouhého rozmýšlení a nenápadně, jelikož se na cestě začínají rojit ranní sportovci. Po chvíli se naskytuje vhodná příležitost a ani z jedné strany se nikdo neblíží. Během několika sekund jsme na druhé straně plotu a mizíme v křoví. Nejdříve se snažíme držet mimo chodníky, které kdysi sloužily pro návštěvníky jako průvodci mezi jednotlivými atrakcemi. Není ale zbytí a abychom se dostali k ruskému kolu, musíme se stát více nápadnými. Obrovské kolo je mimo hojně zarostlé plochy na ostrůvku a pokud k němu chceme dojít, musíme využít chodníku nedaleko válejícího se skeletu již kdysi vyhynulého dinosaura.

Kolo se stále otáčí a čím jsme k němu blíž, tím je skřípající zvuk hlasitější a provrtává se hluboko pod kůži. Okolo ostrůvku s ruským kolem se v bažinaté vodě ukrývají zničené, přesto stále vznešeně vypadající, labutě. Jejich paluba je prorostlá rákosem. Okolo smutných a opuštěných labutí vede můstek na rozpadlé pozůstatky lodě s dračí hlavou. Přímo pod ruské kolo se nám nedaří dostat a není čas hledat cestu. Přes ztrouchnivělé prkno se nám chodit nechce. Zda je bažinatá voda studená tak, jak vypadá, jsme nechtěli na vlastní kůži vyzkoušet. Kromě kola nás láká i horská dráha, jejíž trasa směřuje do tlamy barevné kočičí hlavy. Za nedlouho a o pár křovisek dál ji nacházíme. Mezi lesem ční velká hlava s kočičíma očima. Celá konstrukce horské dráhy se nachází opodál. Vylézáme nahoru po pochybných schůdkách a vidíme vozíčky přichystané k jízdě. Dráha mizí v nepropustném lese a po kolejích se plazí rostliny, jako by je chtěly zcela pohltit. Takhle nad ránem celá scéna vypadá zajímavě a hodně smutně. Je skoro k neuvěření, že tohle místo přinášející zábavu a slibující drobná dobrodružství, které ročně přilákalo až milion a půl návštěvníků, nyní pomalu mizí.

Nechceme se dlouho zdržovat a riskovat setkání s ochrankou, proto procházíme jen další dvě atrakce. Ty jsou však schované v křoví natolik, že ani není poznat k čemu sloužily. Posledním cílem je dráha s podivnými autíčky, které mají obličeje a slepě koukají před sebe. Stojí za sebou v jedné řadě bez hnutí. Poslušně a bez námitek čekají na svůj smutný osud. Den se zatím projasnil natolik, že nás může zaskočit i otevírací doba pro veřejnost. Sice jsme ani z daleka neprošli vše, ale to nevadí. Atrakce, které nás nejvíce lákaly, jsme viděli. Ráda na tohle místo utichlého veselí vzpomínám, v ranních hodinách tu byla neopakovatelná atmosféra.