Dům kolečkových křesel

Prolézáme trnitým křovím a po rozbitých schodech, porostlých mechem, nejistě stoupáme vzhůru. Průčelí zámku z 19. století míjíme jen v rychlosti a mizíme uvnitř. O zvědavé pohledy lidí, bydlících v sousedství, nestojíme.

Místnosti, nacházející se za tlustými zdmi, které oddělují ticho a klid opuštěného domu od rušného světa, stále připomínají zámecké sídlo. Přestavbou na pečovatelský dům se zřejmě interiéry moc nezměnily. Jednotlivé sály jsou krásně zdobené. Dřevem vykládanou místnost s krbem střídá "Sluneční sál", který si přezdívku vysloužil díky výzdobě stropu. Stačí chvíli stát ve středu kruhové místnosti a hledět vzhůru – vzhlížet ke slunečním paprskům. Další krásnou dominantou pečovatelského domu je dřevěné schodiště, vedoucí do vyššího poschodí. Hned první schod zavrže a tím naruší poklidnou neměnnost místa. Není těžké odhadnout, že skřípavé zvuky se utiší jen ve chvíli, kdy po schodech nikdo nejde.

Ve vyšších patrech dávnou přítomnost pacientů připomínají různé věci, nejčastěji v podobě starých postelí a kolečkových křesel. Jsou všude, v pokojích, na chodbách, na balkoně s krásným výhledem, ale i na půdě. Některá křesla jsou zničená, zrezlá a nepojízdná, jiná by naopak mohla sloužit lidem i v dnešních dnech. Dům je opuštěný od 90. let a když se tu člověk prochází sám, padá na něj úzkost. Pacienti i jejich ošetřovatelé odešli, přesto v tomto domě nejste nikdy sami. Stal se cílem mnoha fotografů. Bohužel někteří z nich se moc ohleduplně nechovají. Budova začíná být stále více poničená a její kouzlo se s každým návštěvníkem pomalu vytrácí.