Malostranský hřbitov

Ticho – jako ráno v dálném poli,
kdesi jenom o kov hruda zvoní.
Aj to stařec – opřen o lopatu
k zemi shrblá záda pracně kloní.

„Nevíš, kde zde přítel leží?“
„Čím byl?“
„Čím měl býti, blázne. Člověkem!“
„A jak umřel?“
„Puklo mu jen srdce,
že mu oplatila lásku nevděkem!“

„A kdy skonal?“
„Není dávno tomu!“
„Kde by asi ležel, nevím víc;
neboť věřte, kterým srdce puklo,
že jich leží tuto na tisíc.“

Jan Neruda – Hřbitovní kvítí
Malostranský hřbitov byl údajně předlohou pro tuto sbírku básní.

Moc lidí vůbec netuší, že tento hřbitov existuje. Přesto je to zajímavá památka, která stojí za návštěvu. A tak jsme se v jeden chladný podzimní den přišli podívat na tohle místo klidu uprostřed rušného města. Byla to poslední možnost vidět hřbitov v původní podobě ještě před revitalizací. Přivítaly nás zničené a zarostlé náhrobky. Nebylo těžké uvěřit, že se místu přezdívalo Hřbitov, kde na Dušičky nikdo nerozsvítí. Přeci jen je to pohřebiště z dob morových epidemií a zrušen byl před více než sto lety. Přímí potomci zemřelých již nežijí a proto ani na Dušičky nebyl nikdo, kdo by škrtnul sirkou a dopřál mrtvým drobný plamínek hřejivého světla.

Historie hřbitova je velmi obsáhlá. Příběh začíná roku 1680, kdy vzniklo pohřebiště. Před rokem 1784, dříve než Josef II. nařídil zrušení městských hřbitovů kolem kostelů, zde bylo pohřbeno mnoho lidí. Především se jednalo o oběti morových epidemií či černých neštovic. Tak zanikl původní Malostranský hřbitov, který dnes připomíná jen cedulka na zdi. O dva roky později byl založen hřbitov nový a stal se oficiálním městským hřbitovem pro celý levý břeh Vltavy. Jako první zemřelý byl na tomto místě pohřben vrátný z hradčanského ústavu šlechtičen. Následovalo vysvěcení hřbitova roku 1787 a o pár let později, roku 1879, se objevila první stížnost na nevhodnost hřbitova uprostřed zástavby. Místodržitelství roku 1882 potvrdilo výnos o zákazu pohřbívání. Jelikož nebyla za hřbitov náhrada, tak se se zde pohřbívalo další dva roky. Roku 1884 byl nadobro uzavřen. Kateřina Ebenstreitová, žena trafikanta, byla poslední pohřbená osoba. Pak už následovalo jen chátrání krásných hrobů.

Společně s chátráním se začala odvíjet smutná etapa v historii hřbitova. Přestože snahy o záchranu nikdy neustaly – například roku 1916 usilovalo o záchranu Velikonoční memorandum, které podepsaly osobnosti jako Alois Jirásek, sochař Josef Maudr či malíř Max Švabinský – tak hřbitov dostal mnoho zničujících ran. Roku 1927 kvůli stavbě tramvajové linky na Plzeňské ulici část hřbitova zanikla a ostatky ze zrušených hrobů byly uloženy do společného rovu uprostřed staré části. V případě významných osobností došlo k přenesení ostatků a náhrobků na jiná místa. O něco později, v souvislosti s dalším rozšiřováním Plzeňské třídy, byla zbourána severní zeď hřbitova i kaple sv. Rocha z roku 1703. Samotné pohřebiště přišlo o další kus rozlohy.

Zničujícím způsobem se na stav hřbitova podepsala i možnost volného přístupu. Na místě posledního odpočinku docházelo k vandalismu a odneslo to více jak 90 hrobů, které byly poškozeny a zničeny. Ohroženy byly pamětihodnosti, mezi které patří například náhrobek hraběte a biskupa Leopolda Thun-Hohensteina, náhrobek Svaté holčičky, hrob Kryštofa a Kiliána Ignáce Dienzenhofera nebo hrob Antonína Mánese. Roku 1958 se areál hřbitova stal kulturní památkou. Od roku 2001 byl z důvodu zamezení vandalismu pro veřejnost uzavřen a začalo se uvažovat o revitalizaci.

Za každým náhrobkem se ukrývá příběh. Na jednom z nich je například vyobrazena sova sedící na včelím úlu. Nejedná se ani o znak včelaře ani obchodníka s medem. Sova na úlu je znakem úředníků. Za Rakouska byl úředník váženou osobou a mohl se dostat až do šlechtického stavu. Jenže úředníci, přestože byli početnou vrstvou, neměli žádný znak. Proto si vytvořili znak obsahující sovu (znak moudrosti) a včely (znak pilnosti). Šlo tedy o atributy ideálního úředníka.