Kostel Nejsvětější Trojice

Pověst vypráví, že v době třicetileté války táhly krajem Švédové. Před jejich útokem bránila území císařská vojska a to právě na místě, kde se dnes nachází kostel. Velitel jedné noci uslyšel kokrhat kohouta. Tento zvuk v neobvyklou hodinu bral jako varování a tak vyhlásil bojovou pohotovost. Švédové o chvíli později zaútočili, ale císařská vojska byla připravená útok odvrátit a donutit nepřítele k ústupu. Na upomínku slavného vítězství vybudovali kostel, jehož věžičku hrdě zdobil plechový kohoutek. Hleděl do kraje až do 20. století, kdy byl při opravě střechy odstraněn společně s věžičkou, které hrozil pád.

Ušlapaná cestička, obehnaná vysokou trávou, nás vede na vrchol kopce k raně baroknímu kostelu a přilehlému hřbitovu. Na první pohled nás upoutá neobvyklé architektonické pojetí, loď kostela je oddělená od věže se zvonicí. Stavba pochází z poloviny 17. století od stavitele italského původu Bernarda Spineta a dokončena byla v průběhu 18. století.

Uvnitř je šero a ticho. Těžké dveře a mohutné zdivo nás chrání od studeného větru, který je za okny. Při pohledu vzhůru se tají dech, lunetová klenba je zdobená krásnými freskovými malbami a štukovou ornamentikou. Ale celá výzdoba má vady na kráse – hluboké pukliny a trhliny, které se linou napříč stropem a po zdech. Objevily se v 19. století a i přes veškerou snahu se nedaří narušenou statiku opravit. Právě ta je důvodem, proč lidé kostel opustili. Ale nezapomněli na něj. Kostel je spolu se zvonicí, hřbitovní kaplí, ohradní zdí a hřbitovem od roku 1958 kulturní památkou a probíhají snahy o záchranu.

Většina opuštěných míst ve mně dokáže vzbudit smysl pro krásu i přes svou zničenost – anebo možná právě díky ní. Ani tahle stavba není výjimkou. Pokaždé, když si na kostel vzpomenu, tak vše kolem mě je ozářené zvláštní nostalgií a i nejšedivější dny se stávají krásnými.