Zámek Miranda

Lehce vyšlapaná cestička v lese nečekaně končí hradbou z hustého křoví. Ohraničená je bahnitým svahem a nezbývá, než se po něm vydat vzhůru. Tak začíná naše cesta k zámku Miranda, známému také pod názvem Château de Noisy.

Všude okolo nás je nekončící les, jehož listnaté stromy nabírají podzimní nádech a oranžové listy pomalu opadávají. Nic nenasvědčuje tomu, že by v téhle pustině měl být ukrytý zámek z 19. století. Přesto po chvíli mezi špičkami stromů vidíme i špičky vysokých věží patřících k zámku, který se postupem času stal legendou. Je známý, je krásný, každý tam byl a kdo ne, tak tam chce. Většina lidí ho zná z fotografií a přesto se tam chtějí podívat osobně. I pro mě měl zámek silné kouzlo, bylo to skoro až genius loci místa, které na dálku přitahuje.

Francouzská rodina zadala výstavbu zámku anglickému architektovi Milnerovi a až do války jej využívali jako letní sídlo. Je to velkolepá stavba, když před ní stojíme a hledíme vzhůru, připadáme si jen jako malé smítko prachu. Lámat si hlavu s vchodem je zbytečné. Vlézt do rozpadlých chodeb se dá libovolným oknem či přímo hlavním vchodem, který je pootevřený. Uvnitř nás vítá smutná podívaná.

Modré klenby sice odolávají času v téměř neporušeném stavu, ale kolem nich se nachází samé zhroucené zdi. Nechodíme po podlaze, ale po silné vrstvě oloupané omítky smíchané s úlomky cihel a střepů skla. Mezi sutinami se povalují i odpadky, které někomu vypadly z rukou a neobtěžoval se je zvednout. Zámku hodně uškodila jeho popularita a jednoduché dohledání. Nikdy tam nejste sami.

Schodiště vedoucí do dalších částí zámku je rozpadlé, ale stále ještě silou vůle drží. Vyšší patra jsou na tom špatně a na mnoha místech se nevyplatí podlaze důvěřovat. Daří se mi nakouknout do pár místností, ale všechny jsou vyklizené a jednotného vzhledu. Pro plnění funkce sirotčince to stačilo, i když si neumím představit, že tu mohlo přebývat až 200 dětí.

Největším snem i výzvou je podívat se do 56ti metrové věže. Jenže jak o pár chvil později zjišťuji, cesta vzhůru vede po neexistujících schodech. A po takových schodech se stoupá opravdu špatně. Celé to působí dojmem, jako by někdo úmyslně schody odstranil, aby tím znemožnil přístup. Vydávám se po vratkých okrajích zbytků schodů a čím výše jsem, tím méně jistoty mám. Ale za ten výhled to stojí. Když jsem viděla věž poprvé, ještě byly její součástí hodiny. Při druhé návštěvě – o rok později – jsou jedinou vzpomínkou na hodiny prázdné kulaté otvory umožňující výhled na okolní věže. O něco výš se nachází cimbuří věže, odkud je možné sledovat okolní krajinu topící se v mlze.

Světla pomalu ubývá a je čas vydat se pryč. Naposledy se ohlížíme a loučíme. Vímě, že jsme tu naposledy. Datum demolice je už potvrzené...